Elektrická Tsunami
KTM Freeride E-XC a E-SX – pohled ze tří stran
Ve světě i u nás vzbudila tahle motorka ohromnou vlnu polemiky už ve chvíli, kdy se na světlo světa dostalo jejích prvních pár obrázků. Po oficiálním představení a prvních novinářských testech se všude možně tématika elektrického KTM Freeridu skloňovala ve všech pádech a všemi směry. Většinou jsem u podobných debat nevěděla co říct, tak jsem mlčela. Co taky říct k motorce, na které jsem nejela?
Většinou se debata ukončila tím, že je drahá. Jenže, co je to vlastně drahý stroj? Moje definice drahého stroje je ta, že za něco chce výrobce víc peněz než je skutečná hodnota dané věci, což je vždycky hodně individuální záležitost. Tak dlouho mi to vrtalo hlavou, že mi nezbylo nic jiného, než si KTM Freeride E vypůjčit na testování na prodloužený termín a udělat si obrázek sama. Při testování jsem zajela i za trenérem, učitelem jízdy a excelentním motocyklovým jezdcem, Jirkou Heiníkem, ke kterému si chodí pro rady i taková esa jako jsou Libor Podmol nebo Ondra Ježek. A nemohla jsem vynechat ani jednoho z nejpovolanějších, Petra Piláta, který pro KTM elektrického Freerida testuje a zkouší na něm i svoje triky.
Moje první svezení bylo hodně emotivní a ta vzpomínka mi vydrží velice dlouho. I když jsem už několikrát v terénu jezdila, elektrický Freeride se nedá přirovnat k žádné jiné motorce, na které jsem zatím jela. Na první pohled je to taková hodná, lehoučká a tichá hračka, tedy dokud s tímhle předpokladem nezatáhnete pořádně za heft. To se kobyla splaší a tep vám vylítne rychleji než při placení nedoplatku za plyn. Jeli jsme s Jirkou Heiníkem vyzkoušet, jak si s elektrikou poradím, a musím uznat, že jsem od první chvíle cítila velký rozdíl. Za prvé – tady se neřadí. Takže odpadá jedna věc, na kterou se musím soustředit při snaze udržet balanc. Zdá se to jednoduché, ale věřte mi, není, aspoň ze začátku, když se učíte dělat co nejmenší kolečka a musíte jet co nejpomaleji. Ale dávkování výkonu je extrémně poddajné a dá se krásně hrát s přidávání a ubíráním, stejně tak jako bleskurychle vystřelit, když zatopíte víc. Další, podle mě nespornou výhodou je, že zde nemáte nožní brzdu. Ta se přesunula na přední levou páčku místo spojky. Hodně to ulehčí začátek, kdy se učíte stát ve stupačkách a hlídáte si balanc a rychlost. Nemusíte přešlapovat a hledat rovnováhu při částečném přenesení váhy z jedné nohy na brzdu. Výkonově E-Freeride naprosto vyhovuje. Podle nastaveného rychlostního stupně (jsou tři) je dáván důraz na výkon a elektrika se přiostřuje. Podle toho, co jsem viděla, nemá elektrický Freeride sebemenší problém zvládnout cokoli, co byste mohli chtít od klasického Freeride. Limitem je vždycky jezdec. Freeride-E je hodně dobře ovladatelný a ulehčuje zvládnutí základů právě tím, že se můžete soustředit na přenášení váhy a jízdu jako takovou. Navíc se vyhnete minimálně několika pádům, způsobených právě špatným řazením či necitlivým zacházením se spojkou. Už takhle je toho hodně, co se člověk musí naučit a zafixovat si. Hlavní výhodu vidím i v tichosti, protože jsem denně jezdila i večer před domem po příjezdové cestě a nikoho jsem nerušila. Baterka vydrží na cca 1,5 hodiny jízdy po šotolině apod., při režimu tři a těžším terénu cca hodinu – na silnici pozor, tam, jakmile na ni budete tlačit, budete rychle bez šťávy. I když se hodina a půl zdá jako chvilka, věřte mi, že budete mít dost. Nabíjení také není problém, nabíječka má možnost volby rychlosti nabíjení a při normálním nabíjení můžete za hoďku zase drandit. Mě osobně doslova tahle motorka nadchla, a i když je pořizovací cena vysoká, z dlouhodobého hlediska to vyrovná její téměř bezúdržbový provoz a míra ulehčení v trénování základních dovedností. Několikrát se mi povedlo s ní žuchnout na zem, ale nic se nestalo mě ani jí a zvednout ji ze země nebyl ani pro mě jako holku problém. Získala jsem v terénu důvěru a hodně motivující jsou také první viditelné výsledky, které se u klasických terénních motorek dostavovaly hodně pomalu.
Jiří Heiník
Nebudu mluvit o tom, jaký bude mít eventuelně přínos v budoucnosti. Protože Pilník na tom skákal backflipa atd. a jiní na něm třeba závodí. Pojďme se věnovat tomu, v čem vidím přínos v souvislosti s tím, čemu se občas věnuju, tedy tím, když budu chtít někoho naučit jezdit na motorce. Největší předosti vidím ve dvou hlavních oblastech.
Za prvé
Když přijde třeba 14ti letý chlapec nebo děvče, který si má dělat první řidičák, a chce se naučit řídit tak, aby ho dostal. Zásadní chyba dnes je, jakým způsobem se učí jezdit v autoškolách. Nemělo by to být tak, že za sebou padesátikilový kluk vozí nějakého stokilového instruktora, který s přilbou a oblečením váží 120 kilo a on se i s ním zoufale potácí na 125tce po ulicích Prahy. V zájmu jeho rodičů by mělo být poslat svoje dítě na uzavřené plochy bez provozu – letiště, parkoviště apod. – a tam se v klidu věnovat základním dovednostem, bez rizik běžného dopravního provozu. Na takovém místě mu dám elektriku se sníženým výkonem a on nebude muset řešit ovládání spojky, řazení a tak dále. Prostě všechno, co ho ze začátku stresuje. Což na Freeridu-E odpadá. Je to v podstatě kolo, které jede samo. To znamená, že se bude moct naučit těm základním věcem – ovládání motorky, brzdění, otáčení apod. Když zvládne řízení, bude motorku ovládat on a nebude ovládat ona jeho. Jakmile všechno zvládne v tom jedničkovém režimu (nejnižší stupeň a nejnižší výkon), tak ho nechám dělat to samé ve dvojkovém režimu a pak přijde na řadu trojkový režim, ten je nejsilnější. Když ovládne motorku v nejsilnějším režimu, což znamená, že ví co s ní chce dělat a motorka ho poslouchá, umí zahnout a zastavit, tak ho posadím na normálního Freerida, který je vlastně na tom samém podvozku s tím samým výkonem a na něm se navíc naučí ovládat spojku a řadit. Mluvím o průměrně nadaném jedinci, který umí jezdit na kole -upozorňuji na to, že musí umět jezdit na kole. To je důležitá věc. Protože dneska se setkávám s tím, že přichází adepti, kteří etapu zvanou kolo přeskočí. Dřív bylo normální, že mládež jezdila na kole a teprve pak přesedlala na motorku. Dneska to bohužel není tak automatické. Je stále častější, že mladíci bez zkušeností s kolem si chtějí rovnou udělat papíry na skútr. Skútr není nic jiného, než kolo s motorem, a když nezvládnou jízdu na kole, jak chtějí jezdit na kole s motorem? Pokud neumím na kole zastavit a netrefím se mezi dva kužely, tak nemůžu žít v domnění, že tohle zvládnu na stroji, který váží o 90 kg víc. Elektrický Freeride je de facto kolo, které jede samo. Takže vycházím z toho, že první krůčky ve vztahu k ovládání motorky by měli bez problému zvládnout na elektrickém Freeridu. Nebavím se o tom, v jaké verzi elektrického Freerida, to je víceméně jedno. Jedná se o to, že je to velice jednoduchý stroj na ovládání a váží v podstatě sto kilo, takže není tak těžké ho zvládnout a jsem přesvědčený o tom, že když to zvládnou, tak zvládnou i normálního Freerida, který má navíc páčku spojky. A že když zvládnou tohle, jsou schopni zvládnout jakoukoli stopětadvacítkovou motorku a postupně jít na větší výkon. Bohužel dnešní běžná praxe je jiná. Když vidím to zoufalství padesátikilového patnáctiletého kluka, který za sebou veze stokilového obra a oba jsou namáčknutí na stopětadvacítkové motorce, tak už to samotné považuju za pokus o sebevraždu obou. O učení základních jízdních dovedností v takovém případě nemůže být řeč. To je ve vztahu k první oblasti.
Více najdete v časopise Motorbike
